neděle 11. prosince 2016

Kapitola tři: Tajemství ukrytá v minulosti

Možná se vám tomu zase jednou nechce věřit, ale je to tak, jsem zase tu. A rovnou vám nesu třetí díl dobrodružství našeho hrdiny Halura, pokud jste na něj už všichni nestihli zapomenout (a pokud zbyl ještě někdo, kdo to tu čte). Nebudu vám tu vysvětlovat, proč jsem se tak dlouho neozývala, protože o tom, když bůh dá, v nejbližší době napíšu sólo článek. Teď si prostě hezky užijte tuhle novou kapitolu... :)


Během několika málo dní strávených na cestě začínal Halur docházet k přesvědčení, že hrdinské příběhy mimo jiné lžou i o družinách. Pravda, možná to bylo tím, že zbývající členy té jeho tvořily dvě ženy. Protože upřímně, v příbězích družiny obsahovaly obvykle ženu pouze jednu, zato však půvabnou, dlouhovlasou, dobře stavěnou a vždy upravenou, lhostejno jak dlouho byla mimo civilizaci.
V té Halurově byly dvě, z toho jedna měla krátké vlasy a, jak mladík po menším nenápadném zkoumání zjistil, skoro chlapeckou postavu, ta druhá pak přemíru svalů a tendenci používat dýku místo párátka. A co bylo nejhorší, jejich kožená zbroj zakrývala všechny potenciálně zajímavé části jejich těla.
Ani jedna zdaleka neodpovídala Halurovým představám o půvabné, osudové ženě, kterou na svých cestách tajně doufal potkat. Ne, že by jim to nějak vadilo. Tedy, aspoň se nezdálo, že jim to vadí.
Každopádně, v příbězích družiny obvykle docházely k jednoznačné shodě. V tomto případě došly ke shodě vždy jen Seija a Gildra, a Halur s nimi buď mohl souhlasit, nebo s nimi mohl nesouhlasit. A pak mohl buď udělat to, co odhlasovaly, nebo se mohl sebrat a jít dál na vlastní pěst. Jak mu ostatně bylo sděleno až přehnaně mile se usmívající Gildrou.
Halur nebyl idiot. Nebo aspoň ne tak velký, jak se o něm všichni domnívali. Bylo mu jasné, že sám by byl ztracený, a nejspíš by v momentě, kdy by potkal další bandity (při jeho štěstí do deseti minut od rozloučení s oběma děvčaty), skončil mrtvý někde v křoví u cesty.
Takže prostě šel dál s družinou, která sice tak docela nevyhovovala jeho ideálním představám o tom, jak by měla vypadat, ale když neměl k dispozici nic lepšího...
No dobře, to byla ubohá lež.
Pravda byla, že si ty dvě vlastně celkem oblíbil. Seiju s její milou a ochotnou povahou (i když, pravda, nepříliš vybraným vyjadřováním) a Gildru s její... její...
Dobře, oblíbil si Gildru, ale hlavně po něm nikdo nechtějte vědět proč, protože vysvětlit by to nedokázal, ani kdyby mu Seija mířila šípem přímo do oka. (Což by neudělala. Halur měl podezření, že sama nevěděla, proč má brunetku v lásce.)
Takže, aby byl zcela upřímný, prostě šel dál se dvěma mladými ženami, které mu byly sympatické, a modlil se za to, aby mu osud přihrál do cesty někoho, kdo by síly v rámci družiny aspoň vyrovnal. Během těch pár dní Bohyně jeho modlitby nevyslyšela, ale Halur nebyl z těch, co se vzdávají.
Koneckonců, hrdiny nakonec vždy vyslyší, ne? Možná tohle byla jen jeho zkouška...

Paradoxně, Halur nebyl jediným členem družiny, který byl přesvědčen o tom, že právě prochází velice těžkou zkouškou.
Myslím, že bychom ho měly prostě zabít,“ konstatovala Gildra, když jednoho odpoledne ze břehu pozorovaly, kterak Halur nadšeně plave o kus dál v řece. „Ušetřit ho budoucího trápení, znáš to.“
Gil.“
Klidně si to vezmu na starost. Jsem si zcela jistá, že Bohyně testuje mé odhodlání.“
Pokud ho zabiješ, tak selžeš, ne?“ pozvedla Seija obočí.
Odhodlání zbavit choré jejich utrpení, ať to stojí cokoli.“
Gil,“ protočila Seija panenky. „On netrpí.“
Ale bude. Buď si brzo tvrdě rozbije hubu... Nebo mu ji rozbiju já, až mi dojde trpělivost.“
Nic takovýho neuděláš, pěkná prdelko.“
Ty to nechápeš. On nemá ve světě šanci. Každému věří, na všechno skočí, bojovat neumí...“
A proto jsme si ho vzaly pod křídla my, ne?“ naklonila Seija hlavu. „Bojovat se naučí, trochu se otluče...“
Můžu to udělat já, prosím?“
Kuš. Vycvičíme z něj chlapa. Tečka.“
Kotě, kdybych tohle tušila, tak tě nechám, aby sis někde v bordelu nechala udělat dítě. To by aspoň šlo vychovat od kolébky, ne, že budeš napravovat chyby jiných lidí.“
Gil, jeho rodiče jsou mrtví. Neměla bys-“
Blá, blá, blá,“ protočila Gildra panenky. „Už i s tebou mě Bohyně zkouší?“
Třeba zkouší jen tvou trpělivost a odhodlání.“
No, a že je zkouší důkladně,“ zavrčela Gildra.
Horní polovina Halurova těla se vynořila z vody, pod níž byl mladík ponořený tak dlouho, až Gildra začala doufat, že se utopil. Neutopil. Naopak, byl až moc naživu a radostně na ně mával.
Gildro! Seijo! Nechcete se jít taky vykoupat? Voda je úžasná!“
Co ty na to?“ zaculila se Seija. „Koupel?“
Víš, že se ptá jen proto, aby viděl naše kozy?“
No, dokud se bude jen dívat... Na mejch toho koneckonců moc nevykouká, a o tvoje se klidně podělím.“
Víš, jsem si jistá, že když půjdeme do nejbližšího kláštera, najdeme tam nějaké nebohé opuštěné robátko. Nebo štěně. Nestačilo by ti štěně? A neříkej, že jedno už máme.“
No, ale... máme.“
Gildra pozvedla zrak k nebi. „Bohyně. Já vím, že bys na mě nikdy nevložila úkol těžší, než jsi přesvědčena, že mohu zvládnout, ale začínám docela pochybovat o tom, jestli jsi mě tentokrát kapku nepřecenila...“

Dalším poněkud přeceňovaným aspektem příběhů, které Halur četl nebo slyšel, bylo večerní posezení u zapáleného ohně. Ne, vážně. Za svůj krátký život nabyl dojmu, že družiny tráví každý svůj večer na cestách vyprávěním historek u plápolajícího táboráku. Historek o svých minulých dobrodružstvích, převážně.
V praxi to ale vypadalo, aspoň u děvčat, tak, že ačkoli oheň se zapaloval, nikdy to nebyl ten pravý, hrdinský. A téměř nikdy se u něj nějak nadmíru nemluvilo, vyjma běžných provozních záležitostí týkajících se družiny. Zkrátka „podej mi ještě kus chleba“, namísto „no, a tehdy, když jsem bojovala s drakem...“.
Po těch několika dnech Halurovi došly dvě věci. První byla, že o svých společnicích vlastně prakticky nic neví. Ani to, jestli vlastně jsou nějaké slavné válečnice, nebo jen... dvě tulačky, co náhodou umí bojovat.
Druhá věc byla trpělivost.
A tak se Halur rozhodl vzít věci do svých rukou a realizovat aspoň jeden svůj hrdinský sen. Když večer sbíral dřevo na oheň, schválně ho do tábora přinesl o něco málo více, než bylo nezbytně potřeba. Možná mnohem více. A pak zapálil oheň. Byl zhruba dvakrát větší, než obvykle udržovala Seija.
Spálil se jenom třikrát. Což byl skutečně obdivuhodný výkon.
Jak mu ostatně bylo i řečeno.
Chmpf,“ odvětil skrz do úst vražený prst.
Nemáš zač,“ přikývla Seija. „A teď vážně, jestli přiložíš, nakopu ti prdel.“
Tohle není fér,“ zabručel Halur. „Jak máme být hrdinové-“
Ty jsi tady hrdina. Nebo to aspoň předstíráš,“ frkla Gildra. „Tedy spíš tvrdíš, k předstírání ses ještě nějak nedostal.“
Mám na vás několik otázek, kdyby vám to nevadilo,“ konstatoval Halur, který si v duchu připomněl, že hrdina se musí chovat jako hrdina, a ne jako ufňukané děcko. „A usoudil jsem, mé drahé spolubojovnice, že se u nich bude nejlépe rozprávět u hořícího ohně.“
Bohyně, už zase začíná s tou vznosnou mluvou!“ zakňučela Gildra.
Tak povídej,“ usmála se na něj Seija a poplácala brunetku po stehně. „Pokud budeme moct odpovědět, uděláme to. Že, drahá?“
Nic takového, já-“
Že, drahá?“ zopakovala trpělivě Seija.
Jistě,“ rezignovala Gildra. „Jak říkáš.“
Ehm... Tohohle se týká první otázka,“ řekl rozvážně Halur. „Jen se chci ujistit, že jsem tomu všemu dobře porozuměl. Vy dvě spolu... Vy dvě spolu léháte?“
Co prosím?“ zamrkala Gildra.
Jestli spolu šukáme, zlato.“
Já vím, na co se ptá. Já jen nemůžu uvěřit tomu, že se ptá!“
Pšt. Je sladký, jak je nevinnej.“
A co si myslí, že se po nocích děje? Že se pravidelně dostáváme do náboženské extáze? No, extáze to je, uznávám, ale poněkud jiného charakteru.“
Takže jsem tomu porozuměl správně,“ kývl Halur. „Vy dvě...“
Rozhodně, Hale, rozhodně. A hodně,“ řekla Seija.
„Hm,“ odtušil mladík.
„Hm?“ pozvedla Gildra obočí. „Podívej, pískle, jestli s tím máš problém, tak to můžeš říct. Ale nepřej si vědět, co ti pak udělám.“
„Věř mi, nepřej si to vědět,“ řekla Halurovým směrem rádoby spiklenecky Seija. „Dostaneš přednášku o tom, že bohyně taky ráda líže, tak proč bysme nemohly my. Pravda, nejdražší?“
„Nemohu uvěřit tomu, že jsi vyslovila slovo líže v souvislosti s-“
„Moment, co myslíš tím, že bohyně ráda... ehm... tamto?“ zamumlal Halur, tváře zrudlé, a rozhodně to nebylo od ohně. „Náš kněží nám nikdy-“
Kněží,“ zavrčela Gildra. „Mužský kněží? Ta zatracená banda-“
„A je to tady zas,“ povzdychla si Seija. „Tak ti fákt moc díky, Hale.“
Po zbytek večera nedostal Halur příležitost své další otázky ani položit, natožpak na ně dostat odpověď. Na druhou stranu ovšem dostal příležitost vyslechnout si velmi poučný monolog na téma „bohyně a její milenky, které se nám mužští kněží snaží zatajit“, následovaný ještě poučnějším monologem na téma „samozřejmě, že nemůžou říct, že měla bohyně hlavu mezi stehny své vyvolené kněžky, tak to hodí na duchovní splynutí“.
Tu noc měl Halur o čem přemýšlet, zatímco se snažil neposlouchat zcela jiné duchovní splynutí, které se odehrávalo jen kousek od něj.
Například o tom, proč hrdinské historky nikdy nevypráví o tom, jak se cítí ten člen družiny, který se na produkci toho zkurveného vzdychání nijak nepodílí...

„Takže ty jsi bývala kněžka, ano?“ zeptal se následujícího večera, když zase seděli u přehnaně velikého ohně.
Obě ženy si vyměnily rychlý pohled. Bylo jasné, které z nich otázka patřila, ačkoli to Halur nijak nespecifikoval.
„Jak jen jsi to poznal?“ pozvedla Gildra obočí.
„A byla jsi v klášteře? Když jsme se potkali, říkala jsi tomu banditovi-“
„Míří tyhle otázky někam, pískle?“
„Samozřejmě. Chtěl bych vědět víc o vašich minulostech.“
„Proč?“
„Ehm... Protože tak by to v družině mělo být?“
„Říká kdo?“
„Ehm... Příběhy?“ kousl se Halur do rtu.
„Zajímavé.“
„Gil,“ ušklíbla se Seija. „No tak. Nebuď zlá.“
„Zlá? Jsem snad zlá?“
Zatím ne.“
Halur se podíval z jedné na druhou. Zdálo se, jako by mezi nimi probíhala nějaká tichá komunikace, kterou sice nebyl schopen rozluštit, ale měl neodbytný pocit, že Seija prohrává.
Což se potvrdilo v okamžiku, kdy se na něj Gildra otočila, v očích téměř vražedný výraz.
„Takže jen proto, že si někdo vymyslel, že členové družiny se mají sobě navzájem svěřovat, ty teď očekáváš, že ti jen tak vysypeme příběhy z našich minulostí, ano? Že ti odhalíme nejtemnější temná tajemství ukrývající se hluboko v našich srdcích? Tak by sis to představoval?“
„Jsem samozřejmě ochoten vám na oplátku říct svá tajemství!“
„Hale, přiznejme si to,“ usmála se povzbudivě Seija, „tvoje nejtemnější tajemství je to, že když nás v noci posloucháš, tak si honíš.“
„Cože?“ zamrkal mladík. „Nic takového nedělám. Nic takového by mě ani nenapadlo! Chovám k vám úctu, něco takového bych nemohl!“
Proběhla další rychlá tichá komunikace. Tentokrát ale ty dvě zjevně došly ke shodě. Halurův zmatek byl zcela upřímný.
„Fajn. Tak jsi doma zapomněl podojit kozu?“ poupravila Seija svou otázku.
„No, to taky, ale...“ Halurův obličej opět nabýval rudé barvy. „Poslyšte, prostě jen chci vědět, jestli třeba jedna z vás není dědička trůnu na útěku před svou rodinou, nebo tak něco!“
Ty bezeslovné výměny názorů začínaly být trapné.
„A na tohle jsi přišel zase jak?“ frkla Gildra.
„No, já... Každá správná družina by měla mít někoho, kdo před něčím utíká. Před povinností usednout na trůn, před rodinou, před lidmi, kterým dluží peníze, před nájemnými vrahy...“
„Počítá se ten sedlák, co jsme mu ukradly jablka a šukaly na jeho seníku? Ale před tím jsme utíkaly jen pár minut, než ho to přestalo bavit,“ konstatovala Seija.
„To ano, ale bez oblečení se neutíkalo nejlíp. Krom toho jsem tam nechala vážně skvělou dýku.“
„Kterou jsem ti už tisíckrát vynahradila, ale stejně ji budeš vytahovat, kdykoli se ti to hodí, viď?“
„Ehm...“ odkašlal si stále sytěji červený Halur. „Takže tvrdíte, že vám nikdo v patách není, ano?“
„No, přiznávám, že pár lidí jsme asi docela nasraly, ať už společně, nebo každá zvlášť, takže by nebyli nadšený, kdyby nás zase potkali. Ale že by nám někdo vyloženě šel po krku... Ne. Nemyslím,“ zavrtěla Seija hlavou.
„Takže ve vaší minulosti...“
„Ach, ve jménu bohyně!“ zakňučela Gildra. „Ty toho prostě nenecháš, dokud ti něco neřekneme, viď? Dobře, tak já ti povím pravdu.“
„Povíš?“ vydechl Halur.
„Pravdu?“ zamrkala Seija.
„Seija je z bohaté rodiny. Sotva dospěla, vzala si do hlavy, že chce jít do armády. Tam ale rychle zjistila, že to není život pro ni, tak se zase tiše a nenápadně vypařila. Chvíli se toulala světem a došla do kláštera, který jsem vedla. O pár dní později jsme se z kláštera vypařily obě, a od té doby se touláme společně. Tedy, toulaly jsme se, dokud ses nám nepřipletl do cesty ty. Bylo to tak, drahá?“
„Samozřejmě. Jak jinak?“ pokrčila černovláska rameny.
„Takže utíkáš před svou rodinou!“ zvolal vítězoslavně Halur.
„Uspokojí tě, když řeknu, že jo?“ naklonila Seija hlavu.
„No, vcelku asi i... ano?“
„Super. Tak jo, přiznávám. Utíkám před svou rodinou. Sice pochybuju o tom, že mě někdo z nich hledá, ale... Jo. Utíkám jako divá.“
„Výborně!“ zaculil se Halur. „Teď už potřebujeme jen sehnat toho utajeného dědice trůnu a čaroděje! Chtělo by to i elfa, ale nechci si dělat přehnané naděje.“
„Sehnat na co?!“ vytřeštila Gildra oči.
„No do naší družiny, přirozeně! Nemůžeme přece cestovat jen ve třech, ne?“
Tentokrát to nebyla tichá komunikace, ale jen výměna zoufalých pohledů.
„Dobře, měla jsi pravdu, stačí?“ ušklíbla se Seija.
„Pravdu v čem?“ dotázal se opatrně Halur.
„Děkuji,“ kývla Gildra. „Bohužel, teď už je na to moc pozdě.“
„Pozdě na co?“
„Ale Gil. Snad ve svém srdci nenacházíš soucit?“
„Soucit? Proč soucit? Holky...“
„No jo, co můžu říct. Nějak jsem vyměkla. Ale až se pokusí zkrotit vlka, nebo něco takového, tak mu prdel zachraňovat nebudu.“
„Promiňte, dámy, ale bavíte se o mně?!“
„Jistě. A pokud se rozhodne vzít do družiny nějakýho zasranýho elfího čaroděje a následníka trůnu v jedný osobě, osobně a mileráda ti pomůžu najít místo, kam ho zakopat.“
„Tedy, musím přiznat, že se tu začínám cítit poněkud ohroženě!“
„Vždycky se mi líbilo, jak si báječně rozumíme, lásko.“
„Víte, možná bych měl prostě skočit ze skály a ušetřit vás trápení, co vy na to?“
Sedni si na prdel, Halure, a seď!“ zavrčela Seija.
„Ano, madam,“ pípl Halur. „Ale pokud se mnou nechcete cestovat, jen to řekněte. Já si můžu najít jinou družinu, víte?“
„Nebo se za nejbližší zatáčkou nechat zabít?“ pozvedla Seija obočí. „Ty zůstat můžeš. Ale jestli se pokusíš přibrat někoho dalšího, budeme mít kurva problém, jasno, kocourku?“
„Víš, že z tebe jde někdy trochu strach?“ kousl se Halur do rtu.
„Ano. Vím,“ usmála se sladce Seija. „Ale je důležité, že si rozumíme, no ne?“
„Ovšem, madam. Samozřejmě, madam.“
Čímž skončilo Halurovo vyzvídání ohledně tajemství ukrytých v minulosti jeho společnic. Nesebral odvahu položit jim byť jen jedinou další otázku.

Ne. Družiny rozhodně nebyly takové, jaké si je vždycky představoval...

2 komentáře:

  1. Joj, ako si ma potešila. Už som chcela ísť robiť prezentáciu do školy, keď som to našla a dosť mi to zlepšilo náladu, výborne som sa nasmiala a teším sa na pokračovanie :)

    OdpovědětVymazat
  2. Výborně napsané, moc jsem si užila rozhovory. Působí velice živě. Bude nějaké pokračování?

    OdpovědětVymazat