Hřejivá výzva: Úkol č. 35 - Příběh odehrávající se kdykoliv před rokem 1950
Vlastně ani nevím, jestli bylo chytrý tohle psát. Proč? Protože je to zase jedna z povídek vycházejících z mojí zatím nijak nepublikované Upířiny, v překladu je to něco, co pochopí jen těch pár lidí, kterým jsem jim ji už zcela soukromě poslala a co tudíž ví, o co jde. Zbytek se asi bude trochu ztrácet. Ale, no... Nevím. Prostě mě to napadlo. Tak jsem to napsala. A i když to tam není přoádně zmíněno, tak ano, ten příběh se odehrává před rokem 1950. Vlastně se odehrává někdy zhruba kolem roku 1910. Ale jak říkám, zmíněno to tam není. Takže mi prostě budete muset věřit... =D
„Liliane?“
Tmavovlasá žena vzhlédla od rozečtené knihy a pousmála se na pohledného bruneta, který stál ve dveřích.
„Eliasi,“ řekla tiše. „Co jsem říkala o tom, že nechci být vyrušována?“
„Omlouvám se, Liliane, ale... Obávám se, že máme návštěvu.“
„Ach. A proč mi to říkáš ty? Kde je služebná?“
Brunet se kousl do rtu.
„Protože je hluboká noc, drahá. Služebná dávno spí.“
Tmavovláska zavřela knihu a odložila ji na stolek, který stál vedle křesla.
„Takže někdo z našich.“
„Ne tak docela,“ odkašlal si, když vstala a vyrazila k němu. „Je to... On, Liliane. Víš...“
Její oči se prudce rozšířily.
„Kde je?“ vydechla.
„V salonku, řekl jsem mu, ať-“
„Počkej tady. Neruš nás.“
První, co uviděla, když vešla do místnosti, byl blonďák stojící u okna. Blonďák, který se otočil až v okamžiku, kdy za sebou zavřela dveře.
„Prý si teď říkáš Liliane,“ ušklíbl se. „Dobrý večer, Liliane.“
„Andreasi,“ zašeptala. „Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím.“
„To i já,“ přikývl.
Udělala několik váhavých kroků k němu, každý pomalejší než ten předchozí, až se úplně zastavila.
„Proč... proč ses vrátil?“ zeptala se.
Pokrčil rameny.
„Chci se ti omluvit. Za to, jak jsem odešel. Za věci, co jsem řekl. Nezasloužila sis to. Nic z toho.“
„Ale zasloužila. Andreasi...“
Když u něj teď stála blízko, všimla si, že jeho oblečení, které dříve bývalo v perfektním stavu, teď bylo staré a obnošené. Jeho kabát byl ošoupaný a hned na několika místech vyspravený. Blonďák se zcela zjevně pořád snažil být správný dandy, a při pohledu z dálky to snad mohlo fungovat, ale takhle...
Nepodíval se jí ani do očí.
„Jen jsem chtěl říct... Vím, co všechno jsem na tebe křičel. Dobře si na to vzpomínám. Vím, že jsem jasně řekl, že tě nenechám, aby ses mě ještě kdy dotkla, natožpak mě proměnila, ale... Tenhle rok pro mě nebyl dobrý, Liliane. Nemám kam jít. Nemůžu se vrátit domů, po tom, jak jsem odešel. A chybíš mi. Chybí mi to, co jsme měli. A... Já vím, že už jsi proměnila toho... Eliáše. Ale říkal jsem si, že možná... Že kdybych se vrátil, možná bys mi mohla dát ještě šanci, možná časem...“
Liliane zavřela oči a zhluboka se nadechla. Za poslední rok mnohokrát doufala, že tahle chvíle někdy přijde. Ale právě tolikrát se toho i bála. Teď jí srdce začalo tlouct o poznání rychleji. Co jen má dělat?
Nakonec ukázala na elegantní pohovku.
„Posaď se, prosím, Andreasi,“ vzdychla. „Promluvíme si.“
O hodinu později stál Eliáš přede dveřmi pokoje, který byl dříve určený pro návštěvy, ale teď se z něj náhle stala Andreasova ložnice. Už dobré dvě minuty se odhodlával zaklepat. Možná by neměl. Možná by bylo lepší nechat blonďáka odpočívat. Možná by měl jít za Liliane, jakkoli tvrdila, že chce být sama. Možná...
Jeho ruka se sama od sebe zvedla a zaklepala. Skoro vzápětí se dveře otevřely. Jako by za nimi Andreas číhal.
„Říkal jsem si, kdy přijdeš,“ ušklíbl se, když uviděl svou návštěvu. „Nech mě hádat. Přišel jsi mi říct, že když se mi Liliane rozhodla dát druhou šanci, měli bychom se spřátelit?“
„Liliane říkala, že se... kaješ. Že tě mrzí, co jsi-“
„Mrzí mě, co jsem řekl jí. Ne to, co jsem řekl TOBĚ,“ zavrčel Andreas. „Protože pokud jde o tebe, ty přivandrovalče, tak jestli si myslíš, že ti někdy odpustím, jsi na velkém omylu. To místo, které ti jen tak spadlo do klína, bylo moje. Já měl být její první proměněný. Já se na to připravoval dva roky. Já pro to obětoval svůj život. A pak přijdeš ty, s těma svýma fascinujícíma očima a blekotáním o tom, že jsi asi zabloudil, a všechno se naprosto otočí!“
„To ale přece není moje vina,“ zamrkal Eliáš. „To Liliane se rozhodla-“
„Samozřejmě, že to JE tvoje vina. Ty jsi PŘIJAL,“ štěkl Andreas. „Přijal jsi, i když jsi neměl ani to nejmenší právo, a ani důvod! Prostě se ti jen chtělo. Takže ti to řeknu jednoduše. Ano, odprosil jsem Liliane. Ano, vrátil jsem se. A snažím se překonat vztek na ni. Ale vztek na tebe, ELSO, překonávat ani potlačovat nehodlám.“
„E-Elso?“ zakoktal se tmavovlasý upír.
„Ty a já,“ frkl Andreas, „jsme ve válce. A já ji plánuji vyhrát.“
„Ve válce? Vyhrát? Ty jsi musel zešílet.“
„Uvidíme, Elso. Uvidíme. Teď vypadni a nech mě spát.“ Blonďák sevřel kliku dveří. „Ach, a pokud jí snad jen naznačíš, že by mě přeměňovat neměla, až se to rozhodne udělat, probodnu ti srdce, až budeš spát. Rozumíme si, přivandrovalče?“
Eliáš se nezmohl na jediné slovo. Jen přikývl.
„To jsem rád,“ ušklíbl se blonďák.
Dveře se zabouchly a brunet na chodbě osaměl.
„Má jen vztek,“ zamumlal si pro sebe. „Má jen vztek. Bude to všechno dobrý. Uklidní se, až dostane, co chce. Bude to všechno dobrý...“
Tmavovlasá žena vzhlédla od rozečtené knihy a pousmála se na pohledného bruneta, který stál ve dveřích.
„Eliasi,“ řekla tiše. „Co jsem říkala o tom, že nechci být vyrušována?“
„Omlouvám se, Liliane, ale... Obávám se, že máme návštěvu.“
„Ach. A proč mi to říkáš ty? Kde je služebná?“
Brunet se kousl do rtu.
„Protože je hluboká noc, drahá. Služebná dávno spí.“
Tmavovláska zavřela knihu a odložila ji na stolek, který stál vedle křesla.
„Takže někdo z našich.“
„Ne tak docela,“ odkašlal si, když vstala a vyrazila k němu. „Je to... On, Liliane. Víš...“
Její oči se prudce rozšířily.
„Kde je?“ vydechla.
„V salonku, řekl jsem mu, ať-“
„Počkej tady. Neruš nás.“
První, co uviděla, když vešla do místnosti, byl blonďák stojící u okna. Blonďák, který se otočil až v okamžiku, kdy za sebou zavřela dveře.
„Prý si teď říkáš Liliane,“ ušklíbl se. „Dobrý večer, Liliane.“
„Andreasi,“ zašeptala. „Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím.“
„To i já,“ přikývl.
Udělala několik váhavých kroků k němu, každý pomalejší než ten předchozí, až se úplně zastavila.
„Proč... proč ses vrátil?“ zeptala se.
Pokrčil rameny.
„Chci se ti omluvit. Za to, jak jsem odešel. Za věci, co jsem řekl. Nezasloužila sis to. Nic z toho.“
„Ale zasloužila. Andreasi...“
Když u něj teď stála blízko, všimla si, že jeho oblečení, které dříve bývalo v perfektním stavu, teď bylo staré a obnošené. Jeho kabát byl ošoupaný a hned na několika místech vyspravený. Blonďák se zcela zjevně pořád snažil být správný dandy, a při pohledu z dálky to snad mohlo fungovat, ale takhle...
Nepodíval se jí ani do očí.
„Jen jsem chtěl říct... Vím, co všechno jsem na tebe křičel. Dobře si na to vzpomínám. Vím, že jsem jasně řekl, že tě nenechám, aby ses mě ještě kdy dotkla, natožpak mě proměnila, ale... Tenhle rok pro mě nebyl dobrý, Liliane. Nemám kam jít. Nemůžu se vrátit domů, po tom, jak jsem odešel. A chybíš mi. Chybí mi to, co jsme měli. A... Já vím, že už jsi proměnila toho... Eliáše. Ale říkal jsem si, že možná... Že kdybych se vrátil, možná bys mi mohla dát ještě šanci, možná časem...“
Liliane zavřela oči a zhluboka se nadechla. Za poslední rok mnohokrát doufala, že tahle chvíle někdy přijde. Ale právě tolikrát se toho i bála. Teď jí srdce začalo tlouct o poznání rychleji. Co jen má dělat?
Nakonec ukázala na elegantní pohovku.
„Posaď se, prosím, Andreasi,“ vzdychla. „Promluvíme si.“
O hodinu později stál Eliáš přede dveřmi pokoje, který byl dříve určený pro návštěvy, ale teď se z něj náhle stala Andreasova ložnice. Už dobré dvě minuty se odhodlával zaklepat. Možná by neměl. Možná by bylo lepší nechat blonďáka odpočívat. Možná by měl jít za Liliane, jakkoli tvrdila, že chce být sama. Možná...
Jeho ruka se sama od sebe zvedla a zaklepala. Skoro vzápětí se dveře otevřely. Jako by za nimi Andreas číhal.
„Říkal jsem si, kdy přijdeš,“ ušklíbl se, když uviděl svou návštěvu. „Nech mě hádat. Přišel jsi mi říct, že když se mi Liliane rozhodla dát druhou šanci, měli bychom se spřátelit?“
„Liliane říkala, že se... kaješ. Že tě mrzí, co jsi-“
„Mrzí mě, co jsem řekl jí. Ne to, co jsem řekl TOBĚ,“ zavrčel Andreas. „Protože pokud jde o tebe, ty přivandrovalče, tak jestli si myslíš, že ti někdy odpustím, jsi na velkém omylu. To místo, které ti jen tak spadlo do klína, bylo moje. Já měl být její první proměněný. Já se na to připravoval dva roky. Já pro to obětoval svůj život. A pak přijdeš ty, s těma svýma fascinujícíma očima a blekotáním o tom, že jsi asi zabloudil, a všechno se naprosto otočí!“
„To ale přece není moje vina,“ zamrkal Eliáš. „To Liliane se rozhodla-“
„Samozřejmě, že to JE tvoje vina. Ty jsi PŘIJAL,“ štěkl Andreas. „Přijal jsi, i když jsi neměl ani to nejmenší právo, a ani důvod! Prostě se ti jen chtělo. Takže ti to řeknu jednoduše. Ano, odprosil jsem Liliane. Ano, vrátil jsem se. A snažím se překonat vztek na ni. Ale vztek na tebe, ELSO, překonávat ani potlačovat nehodlám.“
„E-Elso?“ zakoktal se tmavovlasý upír.
„Ty a já,“ frkl Andreas, „jsme ve válce. A já ji plánuji vyhrát.“
„Ve válce? Vyhrát? Ty jsi musel zešílet.“
„Uvidíme, Elso. Uvidíme. Teď vypadni a nech mě spát.“ Blonďák sevřel kliku dveří. „Ach, a pokud jí snad jen naznačíš, že by mě přeměňovat neměla, až se to rozhodne udělat, probodnu ti srdce, až budeš spát. Rozumíme si, přivandrovalče?“
Eliáš se nezmohl na jediné slovo. Jen přikývl.
„To jsem rád,“ ušklíbl se blonďák.
Dveře se zabouchly a brunet na chodbě osaměl.
„Má jen vztek,“ zamumlal si pro sebe. „Má jen vztek. Bude to všechno dobrý. Uklidní se, až dostane, co chce. Bude to všechno dobrý...“
Žádné komentáře:
Okomentovat