Zavřela jsem oči

Mám tu pro vás další povídku, co je tak nějak jiná než obvykle (jupííí). I když je to povídka, jejíž základní námět se tu už párkrát tak trochu vyskytl (menší jupí, fakt se někdy hrozně opakuju). Ale zkrátka mě napadla, když jsem viděla téma "Za hranicí reality", tak jsem se prostě... nebránila. =D Múza by mě neměl rád, kdybych se bránila. A snad se najde někdo, komu se aspoň trochu zalíbí... =)

Neměla jsem boty a stébla trávy mě šimrala mezi prsty, když jsem zvolna kráčela jabloňovým sadem. Látka mých jasně žlutých letních šatů se v mírném větru skoro nepatrně vzdouvala.
Věděla jsem, že něco nehraje. Jen jsem v první chvíli nedokázala říct co. Všechno kolem mě...

Tráva byla zelenější, než by měla být, a sedmikrásky, které v ní rostly, s ní ostře kontrastovaly. Jablka na stromech byla sytě rudá a přímo sváděla k tomu, aby se do nich někdo zakousl, když provokativně vykukovala mezi listy s neuvěřitelně výrazným žilkováním. Dokonale hnědá kůra na kmenech měla přímo ukázkovou strukturu. A nebudu ani začínat o absolutně azurové obloze s několika perfektně tvarovanými obláčky a sluncem, které sice ostře svítilo, ale jeho paprsky nepálily, když se dotkly mé kůže.

...bylo až moc reálné.
Vážně, jako vystřižené z nějakého katalogu perfektních sadů. Vyfocené, na počítači přibarvené a přenesené do reality. Nebo možná jen do mojí hlavy.
Až na to, že do fotky by nikdo nevmáčkl ten vítr, co mě příjemně hladil po tváři, ty mírně hřející sluneční paprsky, tu zvláštní, nepopsatelnou sladkou vůni ve vzduchu a hebkký dotek stébel trávy na mých chodidlech.
Trávy, v níž se neukrývala ani jediná větvička, ani jediná kytka se zákeřně ostrými nebo žahavými listy.
Vážně, obvykle v momentě, kdy se pokusím jít po trávníku bosa, stoupnu přímo na kopřivu, ostrý kamínek... Případně mrtvou a rozkládající se myš, kterou tam (při troše štěstí už před pár týdny) nechala kočka, co si neumí uklízet své hračky.

Co jsem měla dělat? Sad se přede mnou i za mnou, vpravo i vlevo ode mě, táhl až k obzoru. Nikde nic než stromy a jablka a dokonale zelená a hebká tráva.
Mohla jsem jít vpřed, nebo se otočit. Mohla jsem kličkovat.
Ale kam by mě to dostalo?
Měla jsem neodbytný pocit, jako by na mě někde něco číhalo.
Zastavila jsem se, zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla sladkého vzduchu.

Když jsem oči otevřela, mezi prsty nohou mi protékal písek horký přesně tak, aby to nebylo nepříjemné. Slunce mi stálo přesně nad hlavou, velký žlutý kruh na obloze stejně dokonale modré jako předtím, ale tentokrát bez jednoho jediného mráčku. Vánek v sobě přinášel lehce slanou vůni a všude znělo tiché šplouchání a šumění vln.
Stála jsem teď na pláži, moře modřejší než samotná obloha končilo jen několik desítek centimetrů od mých do jemného, bílého písku zabořených chodidel.
Nikde nebylo ani stopy po vegetaci. Žádné palmy, ani trs trávy, nic. Jen nekonečné azurové moře a nekonečná bílá pláž pod bezchybně modrou kupolí oblohy. Až za obzor se táhnoucí pobřeží bez přestání omývané vlnami.
Na kůži se mi začaly objevovat kapičky potu. Zdejší slunce bylo ostřejší než to v sadu. Zatím nepálilo, ale nepochybovala jsem o tom, že během chvíle začne.
Nevím, proč, ale... Vykročila jsem dopředu.
Moje šaty už nebyly žluté, ale tyrkysové.

Netuším, jak dlouho jsem se procházela. Slunce se za tu dobu na obloze nepohnulo ani o milimetr a jeho dotek byl čím dál nepříjemnější. Písek pod mýma nohama začínal být rozžhavený a já udělala několik kroků směrem k moři. Voda byla příjemně chladivá.
Věděla jsem, že i kdybych šla po pobřeží třeba celé hodiny, nikam se nedostanu.
Zavřela jsem oči.

Prakticky vzápětí jsem se mi do kůže na nohou, a rukou i na obličeji zabodly drobné jehličky mrazu. Prudce jsem oči otevřela.
Jen led, nekonečná chadná plocha, bílá a nablýskaná jako kluziště. Když se člověk zadíval pozorně, mohl v té obrovské mrazivé mase spatřit tmavší a světlejší linie, které spolu tvořily překrásné obrazce, takové, jaké umí namalovat jen zima na oknech.
A možná to nebyl led, ale právě jen okno. Pod mýma bosýma nohama, které trčely ze šeříkově fialových šatů, se ani nezačínal rozpouštět. A já měla pocit, že kdybych zůstala stát dostatečně dlouho, tak by se moje nohy staly součástí toho ledu.
Mraky nad mojí hlavou se děsivě stahovaly, bílé a světle a tmavě šedé, zakrývající slunce, pokud tu tedy vůbec nějaké existovalo.
Od rtů a nosu mi při každém výdechu stoupaly obláčky páry.
Nebyla žádná možnost, abych tu strávila jen o vteřinu víc.
Jen jsem doufala, že zavření očí bude fungovat i tentokrát.

…
Kéž by tak nefungovalo.

Když jsem otevřela oči, byla jsem zpátky v sadu. Měla jsem neochvějnou jistotu, že je to TEN sad, ten, ze kterého jsem už dříve utekla, i když se změnil k nepoznání. Teď vypadal jako vystřižený přímo z nějakého hororu.
Mraky nad mou hlavou byly temně modré, na některých místech přecházely až do černa, a jejich obrysy co chvíli ozářil jasný blesk. Jestli jsem měla v ledovém světě pochybnosti, že se za mraky může skrývat slunce, tady jsem si byla jistá, že se neskrývá. Nemohlo.
Jablka hnila na zemi mezi suchými zbytky trávy a opadanými, potrhanými listy. Zčernalé stromy vztahovaly větve k divokému nebi, větve, které vypadaly jako pařáty démonů prosících o milost. Ve vzduchu se vznášel ostrý pach hniloby a smrti, blesk stíhal blesk, země se musela co chvíli začít třást pod přívalem hromů hlasitých skoro jako výbuch, nepřestávajícímu rachotu...
Pevně jsem zavřela oči a modlila se.
I skrz svá vlastní víčka jsem viděla blýskání, nebe nade mnou dunělo a já měla pocit, že to, co předtím číhalo v sadu, to, před tušením čeho jsem původně ustoupila, je blízko, těsně u mě, že...

Otevřela jsem oči.
Ležela jsem v posteli a nad sebou viděla jen strop ozářený slabým a nepraktickým červeným světlem z lampičky.
„Fajn,“ ozvalo se vedle mě. „Jsi vzhůru.“
„J-já...“ zakoktala jsem se.
„Noční můra. Je mi to jasný.“
Otočila jsem se na ni a pozvedla obočí.
„Tohle od tebe není hezký,“ konstatovala jsem. Ruce se mi pod dojmem snu ještě třásly. „Jsi moje přítelkyně. Měla bys mě držet a uklidňovat a-“
„A říkat, že jsem ti ŘÍKALA, ať do sebe v jedenáct v noci necpeš pizzu?“ zeptala se.
„Ehm...“ kousla jsem se do rtu.
Sklonila se a políbila mě na čelo.
„Tak. Lepší?“ ušklíbla se.
„Lepší.“
„Fajn,“ kývla. „A příště ti tu pizzu jednoduše seberu, jasno?“
„Ano prosím...“