Takže vy chcete psát?

Výborně. Asi vás nepotěší sdělení, že nejste ani zdaleka sami, kdo tuhle touhu má. Vlastně mám skoro pocit, jako by lidí, co píšou, bylo pomalu víc než těch, co čtou. A většina z nich chce úplně totéž, co chcete vy. Napsat něco, co bude mít úspěch, prosadit se, vydělat nějakou tu kačku. Jen málo z nás je skromných a stačí jim pár komentářů na blogu. Zkrátka chceme víc. Neříkejte, že vy ne.

Jen buďte upřímní, co je vaším největším snem? Napsat knížku? Výborně. Tamhle je dlouhá fronta lidí, co sní o tomtéž. A vedle ní fronta o dost kratší, tentokrát tvořená lidmi, co pochopili, že aby se jim podařilo napsat knížku, musí udělat přesně jednu věc.

PSÁT.

Víte, narážím na to na blozích docela často. Na větičky jako 'chtěla bych být úspěšná', 'chtěla bych napsat knížku', 'chtěla bych být slavná spisovatelka'. I teď ve škole narážím na lidi, co říkají, že by chtěli psát, že je psaní baví... Ale nakonec z nich vypadne, že reálně vlastně moc (někdy vůbec) nepíšou, ať už je to proto, že nemají odvahu, proto, že o sobě pochybují, nebo prostě jenom proto, že jsou tak nějak kapku línější. Důvody jsou vlastně vcelku podružné, výsledek je vždycky stejný.

Zůstává jen u řečí o psaní.

Jasně, někdy ti lidi sesmolí pár vět, pár řádků, pár stránek. Nějakou tu povídku, aby se neřeklo. Ale víte co? Tohle nestačí.

Jestli se vážně chcete psaní věnovat, jestli chcete vyplodit něco, co bude stát za to, musíte prostě psát. Psát hodně, psát často, psát, dokud vám z toho nezačne přeskakovat. Musíte psát, i když se vám zrovna dvakrát nechce.

Proč? Protože se potřebujete vypsat. Potřebujete zkušenost, tu věc, kterou můžete získat jen otravným a ustavičným tréninkem. (Ale buďte rádi, že jste si za svůj koníček vybrali psaní, jelikož psát povídky je nepochybně pořád mnohem míň otravné a nezáživné, než učit se akordy na kytaře.) Musíte vycvičit svoji Múzu, trénovat slovní zásobu a stylistiku.

Ano, je mi jasné, že část z vás teď ohrnuje nos a netváří se zrovna vlídně. Chápu to, máte vlastní hlavu, a ve vaší hlavě praxe potřebná není. Znám to, byla jsem úplně stejná. Ale víte, co vám řeknu? Když se teď kouknu na svoje pár let staré texty, přemýšlím, jestli skrz okno dřív poletí můj počítač, nebo já osobně. Není to sice vyloženě mizérie, ale ani žádná velká sláva. A teď bych to rozhodně napsala úplně jinak a líp. Taky k tomuhle stavu jednou dojdete.

Aby bylo jasno, nikdo vám neřekne, jak dlouho vám bude trvat, než se vypíšete. Při psaní totiž nejde ani tak o čas nad ním strávený, jako spíš o to, kolik reálně napíšete. Nejde o měsíce a roky, ale o tisíce (tedy, spíše miliony) vypocených znaků. Můžete jich dosáhnout za dva roky, ale stejně tak za deset. Záleží jen na vás. Ale jedno vám řeknu, nedosáhnete jich nikdy, když se budete flákat a o psaní jen mluvit.

Vážně, začněte psát. Nečekejte na to, až ze sebe budete mít lepší pocit, nečekejte na osudový polibek Múzy a geniální nápad. Taky byste mohli čekat věčně. Smiřte se s tím, že věci kolem vás nikdy nebudou perfektní a přesně tak, jak si je představujete. Můžete se pořád vymlouvat na to, že vás bolí hlava, jste moc unavení... Jen do toho, je to váš život a vaše psaní. Ale vězte, že rozdíl mezi těmi, co něco dokázat chtěli, a těmi, co to vážně dokázali, je v tom, že ti druzí se snažili a bojovali i ve chvílích, kdy se vážně upřímně chtěli vzdát. Vysloužili si svoje místo v kratší frontě.

Chcete něco dokázat? Chcete zvítězit? Chcete psát? Napsat knížku?

Bezva.

Tak si přineste kafe nebo čaj, pohodlně se usaďte před počítač, otevřete editor, protáhněte si prsty, vypněte zvuk příchozí zprávy na facebooku...

A začněte psát.

Teď. HNED.