středa 9. října 2013

Jsem naprosto a totálně nedokonalá

Jestli si teď říkáte, proč vám, sakra, v nadpisu článku, co má být o psaní, oznamuju, jaká jsem, nebojte. Ta větička se totiž netýká mě (i když všichni moc dobře víme, že mám k dokonalosti taky daleko), ale jedné specifické vady některých literárních postav.

Ano, mluvím o těch postavách, které vám (ať už 'samy', nebo prostřednictvím vypravěče) někde v úvodu knížky/povídky sdělí, jak příšerně nedokonalé jsou, jak hrozně se stydí, jak i na naprosté rovině zakopnou o vlastní nohu, jak moc jim nejde matematika a jak mizerné mají vlasy.


Na následujících stránkách se postava postupem času stane hvězdou divokého večírku (aniž by se musela byť jen dotknout příjemně uvolňujícího alkoholu), místního krasobruslařského týmu (aniž by předtím na bruslích stála), matematického kroužku na škole... A navíc jí ještě nabídnou nafocení reklamy na šampon, jelikož její vlasy jsou prostě NÁDHERNÉ!

Dobře, tohle byl trochu extrémní příklad, uznávám. Ale v principu mě chápete, že?

Když čtete rady o tom, jak správně vytvářet postavy, na jednu z nich narazíte vždycky a zaručeně. Vaše postava zkrátka potřebuje krom pozitivních vlastností i nějakou tu negativní. Chyby dodávají vašim postavám rozměr a lidskost. Činí je zkrátka uvěřitelnějšími.

Co vám nikdo tak docela neporadí, je to, že nemůžete jen NAPSAT, že vaše postava je někdy tak trochu cynický parchant, ale musí se jako cynický parchant i projevit. Že když na začátku zmíníte, že vaše hrdinka plave ve fyzice, neměla by z ní mít na vysvědčení bezpracnou jedničku. Že když neumí anglicky, vážně si s tím Američanem nepokecá, a nejspíš mu ani nepopíše cestu k padesát metrů vzdálenému Orloji.

Nemusíte se bát nechat postavu projevit svoji nedokonalost. Když chcete hrdinovi přisoudit orientační smysl válečku na nudle v předvánočním čase, do toho. Ale nenechávejte ho, ať se ztrácí a špatně zahýbá jen jednou nebo dvakrát za knížku, pokud možno jen v klíčových scénách. Ne, popusťte mu otěže a dovolte mu bloudit trošku častěji. A občas můžete přihodit i nějakou tu kousavou poznámku od ostatních postav. Věřte mi, upíři, ehm, hrdinové s chybami čtenáři vážně přijdou bližší.

„Ale to...“ Eliáš se zhluboka nadechl. „Víš co? Jdeme domů.“
Vykročil. Stihl ujít jen pár kroků, než se za ním ozvalo odkašlání.
Rezignovaně se otočil a následoval Andrease správným směrem.

A když už jsem naťukla to chybování v klíčových scénách... Prosím, nedělejte to. Nedělejte ze své postavy 'nešiku' jen proto, aby se mohla v okamžiku, kdy to potřebujete, pořezat, upustit důležité desky nebo si zlomit kotník. Víte, tyhle věci se stávají i lidem, co problémy se šikovností nemají. Čtenář nebude mít problém pochopit, že hrdince sklouzla noha prostě proto, že podlaha je mokrá, nemusíte mu předtím milionkrát zopakovat, že dotyčná slečna (která momentálně bez problémů chodí po provaze) je 'ach, tak STRAŠLIVĚ nešikovná'.

Nevím, jak vy, ale já osobně nešikovná jsem. Všechno mi padá. Vrážím do stolů. Co chvíli mám modřinu, o jejímž původu nemám ani nejmenší tušení, jelikož věci, o které zavadím, ani nevnímám. Škrábance a oděrky jsou na denním pořádku. Umím se polít pitím, nakopnout novou botou schod v metru, roztřískat oblíbenou skleničku, namalovat si příšernou linku zrovna v momentě, kdy dochází odličovač. Umím péct, ale stejně jsem schopná nasypat do vajíček kypřící prášek namísto vanilkového cukru, a suverénně začnu šlehat žloutky dřív, než mám hotový sníh z bílků. Je vlastně skoro zázrak, že mám ještě všechny prsty a neměla jsem nikdy nic zlomeného, vážně.

Neříkám, že vaše postava musí být tele k pohledání, to ne. Ale občas by zakopnout mohla, když už tedy musí být aspoň malé telátko. A nejen proto, aby přistála v náručí svému budoucímu manželovi. Prosím, vykašlete se na účelovou nedokonalost. Když tu vlastnost vážně potřebujete jen pro jednu jedinou scénu, hoďte to radši na náhodu. Bude to uvěřitelnější.

Protože pokud řeknete, že vaše postava je nedokonalá, ale nikdy se tak neprojeví, je to skoro stejné, jako byste řekli, že ten kluk je gay, a pak ho nechali nahánět holky. To vám čtenář prostě nesežere. A v tu chvíli máte vážný problém.

Tak se nebojte svoje hrdiny charakterizovat jejich chybami. Koneckonců...

Dokonalost je nudná, no ne?

7 komentářů:

  1. Konečně také někdo, kdo neměl nikdy nic zlomeného, nikdo mi to nechce věřit (ale s mojí šikovností a stavbou těla se asi ani nedivím). A dokonce starší než já! :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi mám nějak extra silný kosti. =D Nebo prostě jen ve svý nešikovnosti neuvěřitelný štěstí... =D

      Vymazat
  2. jak jenom je možné, že článek vlastně bez příběhu čtu s takovým zaujetím? :D tady ta nešikovnost v klíčových okamžicích mi přijde naprosto okouzlující ve starých filmech, v nových filmech a v knihách mi to přijde neoriginální. ale ty staré filmy, to je prostě roztomilé :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná to ve starých filmech má prostě svoje kouzlo. =) I když, taková postava, co je tele a skoro zapříčiní konec světa tím, že zakopne a opře se o velkej čudlík s nápisem 'nemačkat'... Hele, to vlastně zní docela zábavně. =D

      Vymazat
  3. Někdy mi připadá, že leckterý "autor" to po sobě ani nečte. Někdy před půl rokem jsem se na webu prokousávala obsáhlejším dílkem na pokračování a nestačila jsem se divit. Ze zakřiknuté chudinky v depresi se vyvinula (bez nějakého racionálního zdůvodnění) žena vamp. Prostě se tak začala chovat a basta fidli:) Neměla jsem sílu dílo dočíst...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je vždycky moje nejhorší noční můra, že tu postavu nezvládnu a ona se najednou začne chovat jinak, než se chovat měla. Snažím se to hlídat, ale stejně jsem pořád kapku paranoidní...

      Vymazat
  4. Moc dobrý článek, líbí se mi takovéhle rady pro začínající spisovatele :) Já mám tak trochu problém s tím projevováním mých postav v ději... a i s tou dokonalostí... nejspíš mým největším problémem je, že postavu vůbec nepromyslím, že prostě píšu jenom něco, co mě napadne a co se mi zrovna hodí. :D Možná vůbec neumím psát, ale baví mě to :D

    OdpovědětVymazat