Chyba v Matrixu

Povídka na TT 'Něco je špatně...', jako obvykle značně nadsazená a nevážná, tentokrát heterosexuální. Možná trochu překvapivá, když se to vezme kolem a kolem. Mimochodem, slibuju, že brzo už s kopírováním starejch fakt přestanu otravovat. Už to totiž skoro bude...

Věděla jsem to už v okamžiku, kdy jsem vstoupila do místnosti.
„Něco je špatně.“
„Chyba v Matrixu. Museli něco změnit!“
„...“
„Ne? Tak... Cítíš narušení Síly?“
„Můj bože, žiju s idiotem.“
„Svět... se změnil. Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to ve vzduchu. Mnohé, co kdysi-“
„Lásko, proč jen mám neodbytnej pocit, že se snažíš odvést mojí pozornost?“
„Nemám ani to nejmenší tušení,“ zavrtěl hlavou a vyskočil z gauče. „Jak bylo v práci, má drahá?“
„Něco je hodně špatně,“ zamračila jsem se, když došel ke mně a něžně mě políbil, což bylo něco, co udělal naposledy tak dva roky zpátky, zhruba měsíc poté, co jsme spolu začali žít. „Co jsi provedl?“
„Nic!“ vyjekl spěšně. „Jen... Jen tě miluju, nemůžu tě přivítat polibkem?“
„Místo toho, abys zvedl oči od knížky a zeptal se, co bude k večeři?“ ušklíbla jsem se. „Tak co se stalo?“
„Prosím tě, proč musíš bejt hned tak podezřívavá? Prostě jsem jen měl... potřebu ukázat ti, jak moc tě miluju. A mimochodem, říkal jsem si, že bysme si možná mohli dneska na večeři někam... zajít.“
Vykroutila jsem se z jeho pevného objetí.
„Zapomněla jsem, že máme výročí?“ zamračila jsem se. „Protože jestli jo, jsem ochotná oslavit ho jindy, dneska jsem měla hroznej den. Chci jen kafe a-“
Chtěla jsem vyrazit ke kuchyňskému koutu, ale zastoupil mi cestu.
„A co kdybysme si zašli aspoň do kavárny?“ zeptal se. Tvář měl rozzářenou křečovitým úsměvem televizní moderátorky. „Platím, samozřejmě! Koupím ti dobrý kafíčko, zákuseček...“
„Víš, že mi žádný kafe nechutná tak, jako to z mýho...“ Zarazila jsem se a zhluboka nadechla, když mi začalo pomaličku docházet, co bylo v místnosti špatně. „Ustup,“ zavrčela jsem.
„Ne,“ řekl odhodlaně.
Pokusila jsem se ho obejít, ale v blokování cesty se ukázal být mnohem lepším než profesionální basketbalista. Pětkrát jsem se pokusila kolem něj proklouznout, ale vždycky se nějak ocitl přede mnou.
Vzdala jsem se.
„Co jsi provedl s mým kávovarem?“ frkla jsem. „S mým úžasným oranžovým kávovarem, co vařil to nejlepší kafe na světě?!“
„Ber to takhle, miláčku,“ zamumlal a pevně mě objal. „Už je na lepším místě.“
„V tvým vlastním zájmu doufám, že to místo je servis a ne popelnice,“ zavrčela jsem.
„Ehm... V servisu mi řekli, že je to jen lacinej šunt, co nemá smysl opravovat, takže...“
Vyškubla jsem se mu a nevěřícně se na něj zadívala.
„VYHODIL JSI MŮJ KÁVOVAR?“ zaječela jsem.
„Říkali, že je zázrak, že ještě vůbec fungoval,“ pípl a přikrčil se. „Já... Mrzí mě to? Ale já za to nemůžu, vážně. Nijak jsem mu neublížil, vařil jsem si kafe jako vždycky, a... Najednou ten kávovar začal vydávat divný zvuky a začalo se z něj kouřit. Přísahám, neudělal jsem nic špatně!“
Otočila jsem se k němu zády a v duchu napočítala do deseti. Pak do dvaceti. U padesátky jsem už zase byla natolik klidná, abych mohla zase normálně uvažovat.
„Fajn,“ řekla jsem tichým hlasem, o němž jsem doufala, že je aspoň trochu zlověstný.
„F-fajn?“ pípla moje drahá polovička. Když jsem se otočila, byl podezřele bledý.
Ta zlověstnost se asi podařila.
„Fajn,“ kývla jsem. „Obleč se. Jdeme koupit novej kávovar. A na tu večeři, samozřejmě.“
„Myslel jsem...“ kousl se do rtu. „Myslel jsem, že jsi měla v práci hroznej den a chceš-“
„Chci se rozvalit na gauč a mít u toho v ruce HRNEK KAFE,“ přimhouřila jsem oči. „A hrnek kafe se jen těžko získá bez kávovaru, nemyslíš?“
„Skáknu ti do kavárny za rohem pro kafe s sebou?“ navrhl.
„PROSÍM?“
„Za pět minut jsem hotovej.“
„Hodnej kluk,“ usmála jsem se.
„V tomhle vztahu musí bejt něco špatně,“ zamumlal, když se otočil a odcházel do ložnice. „Hrozně, hrozně špatně.“
„Jo, lásko, taky tě moc miluju...“